Hlavní ideou projektu Sochy pro Brno, který schválili v roce 2006 na brněnští zastupitelé, je rozmístění sochařských děl předních českých i zahraničních autorů v historickém centru města. Cílem projektu je kultivace veřejného prostoru a estetické ztvárnění městského interiéru. Jednotlivá sochařská díla budou připomínat významné osobnosti, které byly ve své době spjaty s Brnem. Místa s novou uměleckou výzdobou se časem stanou atraktivní nejen pro turisty a obyvatele města, ale budou mít i značný didaktický přínos pro další generace.

Vybrané lokality by měly mít přímou vazbu k sochařsky ztvárněným osobnostem nebo k historickým souvislostem spjatým s těmito osobnostmi. Projekt by měl být realizován přibližně během deseti let. Každý rok městu Brnu přibude jedna až dvě nové sochařské práce. Ztvárnění soch bude ponecháno na kreativitě jednotlivých výtvarníků. Bude se jednat nejen o figurální díla, ale také o kompozice, které mohou ztvárnit výjimečné činnosti nebo zaměření jednotlivých osobností.

Rozhodnutí věnovat první z řady sochařských děl Wolfgangu Amadeu Mozartovi bylo motivováno nejen 250. výročím skladatelova narození, které si v roce 2006 připomíná celý kulturní svět, ale i skutečností, že jedenáctiletý Mozart koncertoval v roce 1767 se svou sestrou Annou Marií v Redutě (tehdejší Taverně). Tato historická událost měla vliv i na rozhodnutí umístit Mozartovu sochu před průčelí Reduty na Zelném trhu.

Do výtvarné soutěže na ztvárnění sochy Wolfganga Amadea Mozarta pro Zelný trh v Brně přišlo čtrnáct návrhů. Odborná porota udělila první cenu návrhu č. 3 Kurta Gebauera, druhou cenu získal návrh č. 2 Jiřího Sobotky. Třetí cena nebyla udělena.

Návrhy byly vystaveny v Urban centru na podzim  roku 2006.

Návrh č. 1 Nikos Armutidis, Jaroslav Klenovský. 
Figura Mozarta s razantním gestem: Toto je místo, kde jsem jako chlapec koncertoval. Bronzová socha navržena v mírně nadživotní velikosti na podstavci ve tvaru válce. Na podstavci nápis V divadle Reduta konceroval v roce 1767 jedenáctiletý Mozart jako zázračné dítě.
Návrh č. 2 – DRUHÁ CENA Jiří Sobotka. 
Mozart, zázračné dítě, se vylupuje z houbovitých lasturovitých trychtýřů „kindervajíčka.“ Je audionautem přistávajícím za Zelném trhu na křídlech hudby. Z jeho rukou a z celého těla vychází hudba a oživuje plastiku. Pravou podobu Mozarta–dítěte si může divák doplnit.
Návrh č. 3 – PRVNÍ CENA

Kurt Gebauer. 
Malý Mozart jako okouzlující artista, který balancuje na klavíru, jako svůdný Kupid. Jedno křídlo stačí, jeho konec byl tragický. Pohyb figury je komickou rokokovou úklonou muzikanta a zároveň alegorií radosti, svobody a vzletu. Části těla jsou pojednány rokokovým ornamentem formou vlysu.
Návrh č. 4 Jan Bernat. 
Na obdélníkovém kvádru z žuly je vyřezán známý Mozartův profil. Je vytvořen podle původního Mozartova profilu z černého papíru od Hieronyma Loschenkohla (1786). Černá a bílá připomínají černé noty na bílém notovém papíře, ale i barvy templářů, z jejichž tajemství vyrůstá zednářství. Mozart byl zednářem.
Návrh č. 5a René Vlasák. 
Mozartova figura je unášena krokodýlem, symbolem Brna. Mozart je v klidném postoji na hřbetě krokodýla, v rukou má taktovku jako hudební symbol. Silueta dominuje nad popisnou modelací (důvodem je vyhnout se klasicistní draperii). Socha je oblečena do dobového oděvu.

Návrh č. 5b René Vlasák. 
Základní myšlenka představuje reálný záznam hudby W. A. Mozarta zachycený jiným způsobem než je notový záznam, v tomto případě prostorově. Rozměr i kompozice objektu vychází z reálné klaviatury, jednotlivé stupně od shora dolů představují doby skladby, pomocí zářezů jsou zaznamenány tóny.
Návrh č. 6 Václav Fidrich, Šárka Bínová-Fidrichová, Jaroslav Skalický. 
Bohatě plasticky členěná figurální kompozice se symbolickým obsahem. Jejím jádrem je propojení dvou mírně nadživotních figur tvarově rozvedených do prostoru. Dvojfigura vyjadřuje Mozartovu osobnost a její prolínání s hudbou.
Návrh č. 7 David Moješčík, Michal Šmeral. 
Dílo představuje malého Mozarta a jeho starší sestru Annu Marii, kteří spolu koncertovali v Redutě v roce 1767. Portrét dvou dětí má umožňovat přímou interakci s kolemjdoucími návštěvníky. Mezi sochami je možno projít i projet na kole či s kočárkem.
Návrh č. 8 Jiří Marek. 
Figurální pojetí představuje Mozarta – člověka. Socha stojí v rovině terénu v přímém kontaktu s pozorovatelem, v mírně nadživotní velikosti. Tvarosloví plastiky vychází z jednoduchého podstavce (tónu) a bohatě se rozehrává v kompozici trupu, jehož formu otevírají do prostoru ruce.
Návrh č. 9 Jan Ambrůz. 
Jednoduchá skleněná deska obdélníkového formátu zapuštěná do rámu z tlustého mosazného nerez plechu, který je osazen v úrovni chodníku. Skleněný blok je složen z šesti tabulí, které vytvářejí kompaktní desku schopnou pojmout do notové osnovy všech Mozartových partitur.
Návrh č. 10 Dana Marková, Jana Urbanová, Vlasta Mlejnková. 
Mozartova postava na zvýšeném soklu představuje umělce jako zázračné dítě s parukou trochu nakřivo, jako genia s rozpustilou povahou právě dokončujícího partituru. Monumentální a zároveň intimní pojetí – socha je dobře viditelná v davu lidí.
Návrh č. 11Radek Nivnický, Martin Skalický. Malá soška odráží fakt Mozartovy krátké náhodné návštěvy Brna. Mozart zde zanechal jen nepatrné fluidum své osobnosti, ale jeho hudba zde zapustila silné kořeny. Výška sloupu symbolizuje nedotknutelnost Mozartova genia, skladatel i při své drobnosti ční nade všemi
Návrh č. 12 Michal Gabriel. 
Socha s fiktivním portrétem mladého Mozarta. Nefigurativní část tvoří sloupce, které se ve čtyřech řadách vysunují z bloku. Každá řada je zobrazením časových průběhů zvuku, je to graf, který zachycuje nějakou krátkou zvukovou sekvenci z Mozartovy skladby.
Návrh č. 13 Jaromír Gargulák.
Plastika zachycuje Mozarta při práci. Na zemi se povaluje spousta notového papíru. Mozart komponuje hrou na cembalo. Z čelního pohledu po pravé straně přechází cembalo v pomyslný dirigentský pult – stolec s odloženou dirigentskou hůlkou a světlem ve tvaru koule.
Návrh č. 14Zdeněk Makovský, Makovský & partneři. 
Záměrem bylo vytvořit volně se vznášející postavu s portrétními znaky W. A. Mozarta. Abstrahovaná figura má svojí formou postihnout duchovní rozměr Mozartovy tvorby. Na realizaci plastiky i soklu by bylo použito technologie lité bronzi.

Rozhovor se sochařem Kurtem Gebauerem, autorem vítězného návrhu na Mozartovu sochu, uveřejněný 25. října 2006 v deníku Mladá fronta Dnes:

„Mozart byl přece trochu andílek” 

Do dvou let se v Brně objeví sám Mozart. Před budovou divadla Reduta, kde jako zázračné jedenáctileté dítě 30. prosince 1767 hrál, vyroste sloup a na něm hravá socha zpodobňující tohoto hudebního génia. Tři metry vysoký pískovcový podstavec ponese postavičku nahého hošíka. Dětské tělíčko bude mít však hlavu odrostlého skladatele.
„Mozart hrál v Brně přece jako dítě a až do své smrti byl vlastně hravým živočichem,” říká autor plastiky Kurt Gebauer. Špičkový sochař vyhrál soutěž, kterou na tuto sochu vypsala brněnská radnice. Gebauerův výtvor bude podobný rokokovému andílkovi. Tento bronzový Mozart balancující na clavichordu, tedy předchůdci dnešního klavíru, navíc bude nakukovat do sálu, v němž doprovázen starší sestrou Nanerl hrál.

Proč jste se do soutěže přihlásil?
Mě vyzvala sama radnice. Hledali autory, kteří by mohli zadání splnit. To je správný postup. Dost často bývají podobné soutěže střelbou do neznáma časově i finančně. Dá se inzerát do novin a tím to zvadne.

Já myslel, že i sochař je zejména řemeslník, a pak umělec, že si tedy musí zakázky umět sehnat sám a nečekat, až ony přijdou za ním…
Celá řada lidí samozřejmě vyhledává soutěže. Ale je to spíše pro studenty a zoufalce. Třeba architektonické ateliéry, které jsou dobré a mají jméno, bývají často vyzývány. Tento způsob soutěže vyzvaných i libovolných zájemců je asi nejideálnější.

Proč jste do toho zadání šel?
Brno je navíc parádní město. Zelný rynek, kde má socha stát, je mimořádné místo. Celá situace je zde netypická.

Logicky se musím ptát čím?
Většinou se dnes na náměstí staví jediná dominanta, kterou je na Zelném trhu kašna Parnas. Funguje tam hlavní místo a tím je vše uzavřené. Barokní náměstí ale dost často měla třeba dvě dominanty – kašnu a morový či mariánský sloup. A k tomu ještě třeba nějakou pumpu, kašnu či sošku svatého, která byla trochu bokem, ale vlastně neméně důležitá pro celé měřítko. To se dnes už neumí.

Socha bude stát šest metrů od nové fasády divadla Reduta. Bylo místo zvoleno dobře?
Místo je vybráno velmi dobře. Reduta je významný dům. Od něj je navíc ještě průhled od ulice. Místo pro sochu je velmi důležitý punkt celého náměstí, které navíc velmi obohatí.

Soutěž byla původně vypsána na sochu, která bude vlastně „jedním z kolemjdoucích”, jak je to módní ve světových metropolích. Lidi mají svou sochu na dotek, mohou se s ní vyfotit. Proč jste Mozarta vynesl na sloupu do výše?
Trend pochozích sošek začal už po devatenáctém století. Já udělal dvě varianty. Verze se sloupem je návratem k podivuhodným koncepcím, které nejsou asi zcela moderní i módní. Nechtěl jsem kopírovat současný trend.

Sloup bude vysoký přes tři metry. Mozart na něm bude v životní velikosti?
Figura bude mít zhruba dva metry, což je pro tak rozlehlé náměstí malá záležitost. Mozart bude tedy nadživák, který v té výšce bude vypadat jako živák. Drobnější plastika bude asi skutečně zajímavá umístěním i historickým kontextem.

Můžeme koncepci vaší sochy Mozarta nějak myšlenkově rozpárat?
Zaujalo mě, že Mozart v Redutě hrál jako jedenáctileté dítě. A byl přitom tak trošku i klaun. Tatínek Leopold obě své zázračné děti vozil jako živou atrakci pro pobavení vysoké šlechty. Mozart navíc celý život myšlenkově i politicky balancoval. Fungoval jako hudební virtuóz a je zároveň symbolem přelomu epoch. Přelomu, který v hudbě razantně dotahoval Beethoven.

A je to tedy Mozart, nebo „jen” rokokový andílek?
Já nevím, jak vypadal mladý a navíc nahý Mozart. Je to takový rokokový Kupido. Fígl je v tom, že tvář je mnohem starší než dětské tělo. Ve tváři jsem použil typické vyobrazení Mozarta, jak je známe ze všemožných medailí, hrnků a cukroví. Jde o Rakušana s typickým orlím fifákem a s rokokovou parukou. Mozart byl přece trošku andílek, který bude mít na mé soše jenom jedno křídlo. Skončil v podstatě tragicky. Proto má jedno křídlo ulomené.

V době vyhlašování soutěže brněnskou radnici ovládala ODS s lidovci. Nevadil třeba cudným pánům z KDU-ČSL fakt, že Mozart bude nahatý a bude mu vidět pohlaví?
Žádný protest jsem nezaznamenal. Tato nevinná nahota je přece i alegorií svobody, čistoty, hravosti a konečně osvobození, o které v mozartovské době přece šlo. Nejde o žádné urážlivé spojení velikán s pindíkem. V Praze mi v soutěži odmítli sochu Freuda v podobě vědcovy hlavy na nahém ženském těle. Přitom šlo o filosoficky a psychologicky funkční spojení. Nesmyslně se jim to zdálo urážlivé.

Lidé si rádi připodobňují. Čemu se z vaší dosavadní tvorby nejvíc podobá Mozartova socha?
Možná může pohybem někomu snad trošku připomínat mého panáka, kterého jsem v roce 2001 dělal v rodném Hradci nad Moravicí. Je to takový lítající mladík mezi korunami stromů. Je to můj autobiografický sen, který se mi zdál a já jej posléze situoval do míst, kde se odehrál.

Vy rád používáte lidské tělo. Jste vlastně výhradně figuralista. Čím vás člověčí tělesná schránka tak fascinuje?
Figura je u evropské sochařiny jeden z hlavních proudů, který vyjadřuje spoustu důležitých myšlenek a filozofií. Oproti jiným kulturám -jako je třeba islám – kde je zobrazení figury zakázáno. Figura se dnes bere jako samozřejmost. Jistá etapa lidského vývoje ukázala člověka jako měřítko hodnot, třeba antika či renesance.

Odhlédneme-li však od této dějepisné a filozofické stránky…
Lidské tělo se mi líbí svojí tektonikou, složitostí a růzností. Je to úžasný celek, už jen tím, že člověk chodí po dvou nohách. Staticky jde o velmi složitý útvar, který balancuje na dvou bodech. Končetiny jsou v prostorové koexistenci s trupem a vytváří obrovskou škálu úžasných variací, na kterých se sochař může dosyta vyblbnout. Tělo na lidi působí i eroticky a osvobozujícím duchem. Tělo jako socha je složitý soubor geometrických informací, který může dát velkou emoci divákovi. Je to ohromná hra, která mě baví.

Z vašich výtvorů vzlíná i jakási jemná grotesknost a ironie. V 70. letech jste sochy šil, samostatnou kapitolou jsou třeba vaši třímetroví trpaslíci. Mozart je chytrá, ale také švandovní socha, nechtěl jste přitvrdit více?
Ani mne to nenapadlo. Laškuju s mírou humoru. Za totáče to byly razantní ironie morbidní reality. Poslední dobou si hraju s formou krásy bez ironie. Kdy to není směšné ani legrační, ale jenom pěkné. Ironii lze však v pozadí vycítit, vždy není už jen tak prvoplánově zjevná.

Ale teď smrtelně vážná otázka. Máte stále rád humor v sochařině?
Socha bez humoru je přece skoro nestravitelná. Humor – třeba i nechtěný – musí být skrytý ve všech dílech.

A čím je třeba legrační Michelangelův David?
Šlo o naprostý posun k většímu naturalismu. Ještě Donatellův David je pastevec. Michelangelo svého Davida odhalil zcela a naprosto. Nahatý mladík s velkou hlavou. Možná to dnes už nevnímáme, ale i v Davidově patosu je kus grotesknosti.

Moravská galerie v Brně má ve sbírkách jednoho vašeho trpasličího psa a jednoho trpaslíka. Registrujete, ve kterých sbírkách, jak četně a kde jste zastoupen?
Mají půjčeného trpaslíka, který v takovém leninském gestu ukazuje v dál. Jde ale jen o malou část souboru. Těch trpaslíků je sedm plus jeden pes. Samozřejmě že vím, kde moje věci jsou. Buď šťastně nebo méně šťastně vystavené či v depozitáři. (smích) V Národní galerii mám pár svých Plavkyň, u Medy Mládkové mám třeba zase vycpaného Lenina.

Mozart bude na lidi shlížet seshora. Vadí vám jako sochaři, že jiné vaše práce ve veřejném prostoru jsou vystaveny rozmarům počasí i vandalů, kteří je mohou počmárat nebo poničit?
Vždy jde o osvícenost toho, kdo se má o sochu starat. V neposlední řadě také o osvětu. Školy se musí na sochy chodit dívat a povídat si o nich. A taky policajti nesmí sedět ve svých auťácích a služebnách. Musí chodit po městě a stíhat vandaly, trestat je a dát jim to k úhradě.

Zavadili jsme o peníze. Socha bude stát milion a půl. Kolik z toho činí váš autorský honorář?
Sto tisíc jsem získal za vítězný návrh. V rozpočtu jsem se musel vejít právě do půl druhého milionu. Za přípravné práce, za model jedna ku jedné, na který si musíte najmout a zaplatit lidi, za autorský a stavební dozor získám asi třetinu té částky. Největší část jde samozřejmě na kámen a odlití do bronzu. Tradice z 19. století, kdy sochaři chodili jen v klobouku a s hůlkou a byli to poměrně movití pánové, už neexistuje.

Zahrajme si takovou hru. Já vám právě teď do Brna zadávám sochu Leoše Janáčka, dokážete mi teď hned říct, jak by vypadala?
Asi by nebyla nijak výrazně praštěná. Janáček je pro mne modernistický divoch, který předběhnul dobu, ale jeho vizáž je sama o sobě ohromná. Asi bych ho udělal klasickým způsobem. Není to jen o Janáčkovi, ale také o místě, na kterém by stál.

Jednoho velkého Janáčka už tady máme u opery…
Znám to místo, je velmi studené, stejně jako celá divadelní budova. Není to nijak zvlášť zajímavý prostor. Asi vám spatra neodpovím.

Česká televize nedávno uvedla váš medailon nazvaný Něžná agrese. Vystihuje toto sousloví pocit, atmosféru nebo podobu vašeho díla?
Oni to vytáhli z jednoho mého monologu, který jsem vedl o působení soch v prostoru. Mluvil jsem o neagresivní komunikaci s okolím. Člověk nechává bujet zlo a zločiny. Kultivovanost a kultura se potom jeví jako bezbranná a v pozadí. Já si myslím opak. Kultura se má prosazovat razantně a má mít nástroje, kterými by utlačovala nekulturnost. To je můj životní postoj nejen k sochařině. Moji studenti by měli být nositeli kulturního názoru na svět, což se neobejde bez přirozené agresivity, která patří ke každému živému tvoru. Mluvím o určitém typu sebevědomí, vizi a kontrolované drzosti.  

LUBOŠ MAREČEK